Jsou všechny videohry násilné?

Mnoho především starších lidí je přesvědčeno, že videohry jsou násilné, a že se díky nim také děti násilí učí. Že si díky tomu budou myslet, že je v pořádku vzít si zbraň a začít střílet lidi – koneckonců to dělají ve hře. Situace však není ani zdaleka tak tíživá, jak by se z tohoto popisu mohlo zdát.

Ano, není pochyb o tom, že existují i velmi násilné hry, které navíc zabití zobrazují velmi graficky. Ty však jsou často označeny a je na nich uveden věk, obvykle 15 či dokonce 18 let, od kdy je tato hra vhodná. Záleží pak na rodičích, zda ji koupí dítěti mladšímu než je doporučená věková skupina.

Je však nutné poznamenat, že takových je jen minimum, a ještě méně jich patří mezi ty skutečně populární. Ukazuje se totiž, že ani děti nemají mnohdy rády násilné hry pro násilí samotné, ale chtějí také výzvy, určitou náročnost a také dobrý příběh.

Naprostá většina her však násilná nijak není. V těch nejběžnějších, jako například Mario či Sonic, neuvidíte ani kapku krve. Jistě, i zde likvidujete nepřátele, avšak pouze tím, že na ně doslova skočíte. Na těchto hrách již vyrostlo několik generací, a případy, kdy chtěly jednání ze hry kopírovat i v reálném životě, se dají spočítat na prstech jedné ruky.

Navíc je zde i fakt, že podobně jako jiné činnosti, i videohry děti učí, byť poněkud jiným dovednostem než hry sportovní. Učí je strategii, logickému myšlení a mnohdy dokonce i rychlým reakcím. V některých případech pak dokonce hry hráče odměňují za dobré chování.

Nelze tedy všechny tyto hry házet do jednoho pytle. Než tedy svému dítěti nějakou zakážete, podívejte se, o co v ní vlastně jde. Klidně si ji se svým synem či dcerou na chvilku zahrajte. Pro oba to bude zajímavá zkušenost, a kdo ví, třeba se ona hra zalíbí i vám – nebylo by to rozhodně poprvé, kdy se něco takového stalo. Rozhodně je tedy nejprve danou věc poznat, než ji začneme odsuzovat. A to platí nejen o hrách.